Fotovýlet na Střední Vrch v Lužických horách

 

Přišla za mnou vzácná návštěva - Kamzík horský.

Tolštejn a Malý Stožec - foťákem i dronem

 

Malá večerní procházka s foťákem v ruce

Paní Zima

Každý rok se vrací z temných mraků a hvozdů.

Přinese smrt, ticho a spánek.

Každý rok se vrací a všechno zahalí bílou mlhou a sněhem.

Už přichází...

Paní Zima

Inspirace

 Venku je šedo a na vše padla mlha. Když není venku co fotit, tak jsem se inspiroval doma. Vzal jsem dekorační nádoby a trochu si s nimi pohrál a tohle je výsledek.

Z Holan na Ronov a zpět

Tenhle výlet byl parádní. Tady je to prostě moc hezké. Sice byla hrozná kosa, ale pokud jsme moc nezastavovali, tak zima nebyla. Příroda kolem je fantastická. Pozor občas na velmi blátivé cesty. Jinak  moc hezký výlet.

Mapa zde

Irena

     Jsou to již dva roky, kdy Irena odjela do Sýrie pomáhat jako členka lékařského

týmu. Jsou to již dva roky, co jsem jí neviděl. Její pracovní tým byl unesen místními

povstalci. Ambasáda se sice snažila, jak mohla, ale po celém týmu jako kdyby se

zem slehla. Od té doby cítím tíživý smutek, protože mi Irena chybí a mám strach, že

její ztráta bude neskutečnou černou dírou mého života, která nakonec pohltí i mě.

Dnes sedím v restauraci s Karlem. V restauraci, kam jsme rádi chodívali s Irenou.

Pamatuji si, jak se paprsky slunce odrážely od sklenice, když si jí přikládala ke rtům.

Její šťastné oči, které mě zalévaly její přízní, teplem a láskou. Okamžiky, kdy nastalo

krátké ticho a ona se s úsměvem dívala na ulici, kde lidé chodili blízko okna,

u kterého jsme seděli, jako kdyby chtěli zachytit naší krásnou chvilku, kterou jsme

s Irenou právě prožívali.

     Dnes je ovšem venku nevlídně. Je začátek října a venku prší. Karel je můj

nejlepší přítel. „Vypadáš strašně. Dej se do kupy,“ konstatuje při pohledu na můj

ubohý zevnějšek. Trochu ve mně píchne, ale má pravdu. „Dej si voraz, kamaráde,“

řeknu laxně a trochu podrážděně. Na nic jiného se nezmohu. „Vím, že to není

jednoduché, ale musíš se dát do pořádku,“ pokračoval Karel, „Takhle přece nemůžeš

věčně žít.“ Měl pravdu, takto to dál nejde. Musím někam vyrazit a pokusit se přijít na

jiné myšlenky. „Co někam vyjet? Někam trochu dál?“ zeptám se s ubohým pokusem

o úsměv a nesmělým pohledem. Za to Karel se usmál skutečně: „Ty vole, konečně!

Jasný, že jo. Co bych neudělal pro kamaráda. Kam?“ Odpovídám: „Turecko. Ještě si

užít trochu slunce.“ Karel nadšeně souhlasí.

     Za týden jsme oba seděli v letadle. Karel se mě snažil neustále rozptylovat, ale

stejně jsem ho moc neposlouchal. Byl jsem moc rád, že tu je se mnou. Pozoroval

jsem z okénka letadla mraky pod námi a pokoušel jsem se z mysli vytlačit obavy

o Irenu. Těšil jsem se, až přistaneme a já nasaju zřejmě poslední teplé paprsky

slunce v tomto roce.

     Po příletu na Istambulské letiště procházíme příletovou halou. Nemůžu uvěřit

vlastním očím. Srdce se mi rozbuší a na zádech cítím mrazení. Čas se zastavil a já

se zmůžu jen na zoufalý výkřik: „Karle!“ Karel se na mě otočí s nechápavým

a vyděšeným pohledem: „Co je?“ Odpovím: „Irena!“ a ukazuji na jednu z obrazovek

v letištní hale.

     Z anglicky mluvících zpráv se dozvídám, že skupina lékařů byla zachráněna,

převezena do Istambulu a čeká na návrat do České republiky. Okamžitě se rozbíhám

k prvnímu policistovi. Ten mě po delším vysvětlování vede na služebnu letištní

policie. Stal se zázrak. Po dvou dlouhých letech se opět setkáváme. Pláčeme,

objímáme se a líbáme.

     Poslední paprsky letošního léta jsem si moc neužil, ale za to mi vrátily slunce

mého života.