Můj život, můj svět, můj den, můj prostor

     Jsou to již dva roky, kdy Irena odjela do Sýrie pomáhat jako členka lékařského týmu. Jsou to již dva roky, co jsem jí neviděl. Její pracovní tým byl unesen místními povstalci. Ambasáda se sice snažila, jak mohla, ale po celém týmu jako kdyby se zem slehla. Od té doby cítím tíživý smutek, protože mi Irena chybí a mám strach, že její ztráta bude neskutečnou černou dírou mého života, která nakonec pohltí i mě. Dnes sedím v restauraci s Karlem. V restauraci, kam jsme rádi chodívali s Irenou. Pamatuji si, jak se paprsky slunce odrážely od sklenice, když si jí přikládala ke rtům. Její šťastné oči, které mě zalévaly její přízní, teplem a láskou. Okamžiky, kdy nastalo krátké ticho a ona se s úsměvem dívala na ulici, kde lidé chodili blízko okna, u kterého jsme seděli, jako kdyby chtěli zachytit naší krásnou chvilku, kterou jsme s Irenou právě prožívali.      Dnes je ovšem venku nevlídně. Je začátek října a venku prší. Karel je můj nejlepší přítel. „Vypadáš straš

      Bylo krásné ráno v džungli u řeky Bongo. Ptáci vylétli ze svých hnízd nad koruny stromů a vítali právě vycházející slunce. Mladý opičí princ Yangu ještě spal na krásně vystlané větvi, kterou mu připravilo jeho opičí služebnictvo. „Vstávejte, pane. Už je čas. Dnes máte svůj veliký den, pane,“ povídá mladému princi jeho nejvěrnější služebník Sasa. Yangu má dnes svatbu a bere si překrásnou opičí princeznu Angu. „Saso, zdálo se mi, že se Angu ztratila. Běž se prosím podívat, že to byl jen sen a přijď mě ubezpečit, že Angu je v pořádku,“ řekl naléhavě mladý princ. „Zajisté pane. Hned jsem zpět,“ odvětil laskavě Sasa a ztratil se ve větvích stromu. Angu měla pelíšek jen o pár stromů dál. Když se Sasa dostal ke stromu, kde měla Angu být, tak si hned povšiml, že něco není v pořádku. Na stromě nikdo nebyl. Ani Angu ani její služebníci. „Hmm…to je podivné,“ řekl si Sasa pro sebe. Sasovi bylo okamžitě jasné, co se stalo. Princeznu a její služebnictvo unesl opičí princ Abula se svojí arm