Irena

     Jsou to již dva roky, kdy Irena odjela do Sýrie pomáhat jako členka lékařského

týmu. Jsou to již dva roky, co jsem jí neviděl. Její pracovní tým byl unesen místními

povstalci. Ambasáda se sice snažila, jak mohla, ale po celém týmu jako kdyby se

zem slehla. Od té doby cítím tíživý smutek, protože mi Irena chybí a mám strach, že

její ztráta bude neskutečnou černou dírou mého života, která nakonec pohltí i mě.

Dnes sedím v restauraci s Karlem. V restauraci, kam jsme rádi chodívali s Irenou.

Pamatuji si, jak se paprsky slunce odrážely od sklenice, když si jí přikládala ke rtům.

Její šťastné oči, které mě zalévaly její přízní, teplem a láskou. Okamžiky, kdy nastalo

krátké ticho a ona se s úsměvem dívala na ulici, kde lidé chodili blízko okna,

u kterého jsme seděli, jako kdyby chtěli zachytit naší krásnou chvilku, kterou jsme

s Irenou právě prožívali.

     Dnes je ovšem venku nevlídně. Je začátek října a venku prší. Karel je můj

nejlepší přítel. „Vypadáš strašně. Dej se do kupy,“ konstatuje při pohledu na můj

ubohý zevnějšek. Trochu ve mně píchne, ale má pravdu. „Dej si voraz, kamaráde,“

řeknu laxně a trochu podrážděně. Na nic jiného se nezmohu. „Vím, že to není

jednoduché, ale musíš se dát do pořádku,“ pokračoval Karel, „Takhle přece nemůžeš

věčně žít.“ Měl pravdu, takto to dál nejde. Musím někam vyrazit a pokusit se přijít na

jiné myšlenky. „Co někam vyjet? Někam trochu dál?“ zeptám se s ubohým pokusem

o úsměv a nesmělým pohledem. Za to Karel se usmál skutečně: „Ty vole, konečně!

Jasný, že jo. Co bych neudělal pro kamaráda. Kam?“ Odpovídám: „Turecko. Ještě si

užít trochu slunce.“ Karel nadšeně souhlasí.

     Za týden jsme oba seděli v letadle. Karel se mě snažil neustále rozptylovat, ale

stejně jsem ho moc neposlouchal. Byl jsem moc rád, že tu je se mnou. Pozoroval

jsem z okénka letadla mraky pod námi a pokoušel jsem se z mysli vytlačit obavy

o Irenu. Těšil jsem se, až přistaneme a já nasaju zřejmě poslední teplé paprsky

slunce v tomto roce.

     Po příletu na Istambulské letiště procházíme příletovou halou. Nemůžu uvěřit

vlastním očím. Srdce se mi rozbuší a na zádech cítím mrazení. Čas se zastavil a já

se zmůžu jen na zoufalý výkřik: „Karle!“ Karel se na mě otočí s nechápavým

a vyděšeným pohledem: „Co je?“ Odpovím: „Irena!“ a ukazuji na jednu z obrazovek

v letištní hale.

     Z anglicky mluvících zpráv se dozvídám, že skupina lékařů byla zachráněna,

převezena do Istambulu a čeká na návrat do České republiky. Okamžitě se rozbíhám

k prvnímu policistovi. Ten mě po delším vysvětlování vede na služebnu letištní

policie. Stal se zázrak. Po dvou dlouhých letech se opět setkáváme. Pláčeme,

objímáme se a líbáme.

     Poslední paprsky letošního léta jsem si moc neužil, ale za to mi vrátily slunce

mého života.

Opičí svatba

     

Bylo krásné ráno v džungli u řeky Bongo. Ptáci vylétli ze svých hnízd nad koruny stromů a vítali právě vycházející slunce. Mladý opičí princ Yangu ještě spal na krásně vystlané větvi, kterou mu připravilo jeho opičí služebnictvo. „Vstávejte, pane. Už je čas. Dnes máte svůj veliký den, pane,“ povídá mladému princi jeho nejvěrnější služebník Sasa. Yangu má dnes svatbu a bere si překrásnou opičí princeznu Angu. „Saso, zdálo se mi, že se Angu ztratila. Běž se prosím podívat, že to byl jen sen a přijď mě ubezpečit, že Angu je v pořádku,“ řekl naléhavě mladý princ. „Zajisté pane. Hned jsem zpět,“ odvětil laskavě Sasa a ztratil se ve větvích stromu. Angu měla pelíšek jen o pár stromů dál. Když se Sasa dostal ke stromu, kde měla Angu být, tak si hned povšiml, že něco není v pořádku. Na stromě nikdo nebyl. Ani Angu ani její služebníci. „Hmm…to je podivné,“ řekl si Sasa pro sebe. Sasovi bylo okamžitě jasné, co se stalo. Princeznu a její služebnictvo unesl opičí princ Abula se svojí armádou.

     Abula si nepřál svatbu Yanga a Angy. Byl to princ z vedlejšího opičího království, který se pro svou povahu nikdy princem stát neměl. Byl zlý, nestaral se o své opičí druhy. Chtěl všechno jen pro sebe a byl velmi závistivý, když měl někdo něco, co on sám neměl. Abula byl navíc zbabělý. Už několikrát měl potyčky s Yangem, ale vždy, když se Yangu ukázal poblíž, tak Abula utekl. Vládl jen proto, že měl schované ořechy, které jeho opičí společenství milovalo, a které jim čas od času dal, aby si získal jejich přízeň.

     Sasa se rychle vydal za Yangem, aby ho o svém zjištění co nejrychleji informoval. „Tak  Abula sebral tolik odvahy, že se opovážil unést mojí milovanou Angu? Uvidíme, kolik odvahy Abulovi zůstalo, aby se utkal se mnou!“ zlobil se Yangu a hned se Sasem a skupinkou opičích bojovníků vyrazili po stopách darebáckého a zbabělého Abuly. Běželi rychle, jak nejvíce to dokázali. Přeskakovali z jednoho stromu na druhý a chvílemi se zdálo, jako by uměli létat. Na rozdíl od Abuly byli Yangu a jeho společníci statné opice, které svojí vytrvalostí a silou mnohem převyšovaly zbabělého Abulu. Po cestě si skupina zpívala:

„Abula zbabělec,

dostal na princeznu chuť.

Za to dostane kopanec,

až z větve udělá žuch.“

     Za nedlouho byli na území Abuly. Pomalu se plížili větévka po větévce a lístek po lístku, aby na sebe příliš brzy neupozornili. Když Yangu odhrnoval poslední lísteček, čekalo jeho a celou skupinu ohromné překvapení, které nečekali. K různým větvím byla připoutána celá Abulova banda a nad nimi stála opičí princezna Angu se svojí družinou. Ta se významně podívala na Yanga a s úsměvem povídá: „Jdeš pozdě milý. Ten zbabělec Abula nás unesl, když jsme spali, ale když se našla příležitost, tak jsme se osvobodili a na Abulu zaútočili. Abula nijak nebojoval. Lekl se a začal brečet a naříkat, ať ho ušetříme.“ Yangu přistoupil k Angu, obejmul jí a všichni se tomu náramně zasmáli. Abula byl vyhnán a jeho družina si mohla zvolit: Buď půjdou s Abulou nebo se připojí k Yangově skupině. Zvolili si, že budou věrni Yangovi.

     A byla svatba. Krásná opičí svatba. Yangu a Angu byli nejnádhernější opičí pár, o kterém si povídala celá africká džungle dlouhá léta. Brzy se jim narodil opičí chlapeček Šangu. Neustále se houpal ve větvích. Byl to roztomilý opičí chlapeček. Až vyroste, bude bojovník po tatínkovi a mamince.